Nová inscenace BURANTEATRu se jmenuje Antonín Huvar a nese motto „Jsme–li skutečnými věřícími, tedy bychom měli vždy pamatovat, že každá událost má působit k našemu vzdělání, poučení i posvěcení, aby nás jednou nezalkla prázdnota.“

Přijměte pozvání na již výše uvedenou divadelní inscenaci, kterou zahrají herci z Buranteatru v neděli 18. 11. 2012 v kulturním domě v Lidečku v 17:00. Vstupné v předprodeji na faře v Lidečku činí 90,- Kč, na místě 110,- Kč.

Monsignor ThDr. Antonín Huvar, papežský prelát, Fam. OT[1] (1922-2009) byl katolickým knězem, skautem a pedagogem. V roce 1948 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let v těžkém žaláři, který si v plné výši odseděl celkem ve třinácti nápravných zařízeních po celé republice, včetně neblaze proslulých Borů. I mezi ostatními politickými vězni byl uznáván jako legenda nenásilného odporu proti tehdejším bachařským a estébáckým praktikám, jako člověk, kterého se komunistickému bestiálnímu teroru nikdy nepodařilo zlomit. Kromě jeho syna Milana byl pravděpodobně posledním člověkem, který hovořil s generálem Heliodorem Píkou bezprostředně před popravou. Po propuštění následovalo devět let ve státním rybářství, dalších šest ve velkomlýně… K působení na několika venkovských farnostech se dostal až po čtyřicítce a po další pauze na prahu šedesátky, k vysokoškolské výuce byl připuštěn až po listopadu 1989. 

Několik vět samotného režiséra Zetela: „Dlouho jsme si lámali hlavu, o jaký žánr se vlastně jedná. Nakonec jsme dospěli k tomu, že je to vlastně zpráva o jednom zvláštním osudu. Ne dokument v pravém slova smyslu, ale jakási zvěst o tom, že ještě před padesáti lety (pouhými padesáti lety!) byli v této zemi lidé zavíráni ve vykonstruovaných procesech, psychicky i fyzicky deptáni, bičováni za to, že se odmítali ponižovat před bachaři. Byla vyvíjena cílená snaha vymazat z této země jejich fyzickou i duševní stopu. Nejde nám primárně ani o historickou osvětu, ani o tzv. vyrovnání se s minulostí – to je ostatně na každém z diváků. Výsledkem by měl být jakýsi divadelní esej o době, která se pokouší brutálně zotročit lidského ducha a o způsobech, jakými se tomu tento duch brání. Pro nás, společnost, která hořekuje nad každou banalitou, jako je snížení platu, nebo příliš velká zima v lednu, je taková doba nepochopitelná natolik, že je otázkou, nakolik může být tento projekt vnímán ještě jako divadlo v běžném smyslu.“ Inscenace je proložena autentickými nahrávkami hlasu Antonína Huvara a neméně autentickými verši Jana Zahradníčka, který prošel velmi podobnou „lágrovou“ zkušeností.

„Na monsignoru Huvarovi je krom jeho nezlomnosti pozoruhodný nadhled a humor, se kterým byl po mnoha letech schopen svědčit a glosovat vše, co si musel vytrpět. Navíc nic z toho zpětně nevnímal jako trest, ale jako příležitost plně konat svou kněžskou povinnost a poskytovat duchovní pomoc ostatním spoluvězňům,“ komentuje Lukáš Rieger (hlavní hrdina příběhu) a dodává: „Ostatně čím více se ponořujeme do jeho myšlení, zjišťujeme, že byl nejen výjimečný charakter, ale i to, že k jeho pevnému postoji přispělo i prostředí skautingu, Orla a Církve, v němž vyrůstal a které mu vštípilo, jak se v takových situacích chovat. Sloužit pravdě a ostatním, což se nám s dnešním individualismem, rezignací na výchovu a plovoucí morálkou asi může zdát nepochopitelné.“