Smolíková Jana

Již 13 let jsem sestrou Apoštolátu sv. Františka. Při vstupu do noviciátu jsem dostala řeholní jméno Consoláta, což znamená, že mým řeholním patronem je Duch Svatý Utěšitel (lat. Consolator).

Není snadné jen v několika větách popsat to podivuhodné působení a vedení Boží, které mě ze samoty Mužíkova dovedlo k životu zasvěcenému Bohu. I když se moji rodiče snažili nám dětem předat víru, v období dospívání u mne nastala krize zvlažnění a opuštění praxe víry. Po úmrtí tatínka došlo u mne k obrácení. Při jeho pohřbu jsem opravdu uvěřila, „že můj Vykupitel žije a že v den poslední ze země zase vstanu“.

A pak už si mě Pán vedl a já jsem věděla, že něco ode mne chce a chtěla jsem to poznat. Byla ve mně touha žít obyčejný život neoby-čejným způsobem. Dovedl mě až k okamžiku, kdy jsem při exerciciích, v čase ztišení, dostala milost povolání. Pán Ježíš mi projevil svou lásku až do krajnosti (srov. J 13,1). Ježíšovo otevřené Srdce volá po odpovědi lásky. Pak nastal čas hledání, jak konkretizovat, uskutečnit toto darování se lásce…

Půjčila jsem si knížku Přehled řeholí a řádů, modlila se a pročítala. Oslovilo mě spole-čenství Sestry Apoštolátu svatého Františka s vnitřním – smír Srdci Ježíšovu za kněze. Vyprošovat potřebné milosti kněžím pro jejich službu a modlit se a obětovat za ty, kteří z této služby odešli. Vnější poslání je předávání víry, pomoc kněžím ve farnosti, pomoc potřebným lidem apod.

Po prvním kontaktu se sestrami jsem tak nějak pocítila, že to je ono, tady mě Pán chce mít. Povolání je dar, za který je třeba děkovat a vyprošovat ho i dalším. Je to jako v podo-benství o perle: když obchodník, který hledá vzácné perly, když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno co má, a koupí ji (Mt 13,45-46).